Když sněhem proletují ptáci,
zůstaneš stát, probodený útěchou, vyřezaný z březového dřeva. Růžoví dlasci ohýbají holé vrcholky, sýkory čeří jehličnaté podbřeží.
Chceš tu zůstat, ztěžklý nevyřčeným, zamotaný v nárazové síti. Pokusit se tě v tu chvíli kdokoliv vyprostit, proklovneš mu rukavici. Když s tebou počká, až ptáci odletí, vytáhneš z kapsy třešňovou pecku.
Miluješ, když sněhem proletují ptáci.

• 

• 

Prodýcháš se oknem,
vyšlapaná cesta je jinde, než byla včera, černé kamení v korytě poloprázdné řeky nahodile překrývá sníh. Mezi žlutými trsy trav slehlými po proudu jediný obrácený na bok. Z olšových korun vzlétají desítky čížků, kterýkoliv změní směr letu, strhne hejno. Nesouběžně s námi.
Musíme, co zůstává. Chceme, co odchází.
V mrazu se hladina chytá skloněných větví. Záclona zaseklá o schnoucí štětce na parapetu je neústupnější než kamenná hráz.

• 

• 

Zimní les v ústech.
Chutná po ibišku a po spraši, sestupuje po podnebí. Nic neříct.
Znal jsi zcela neznámou tvář, tak důvěrně, že ses probudil zjihle, bez času, bez ponětí. Vzpomněl sis až v protisvětle, v dřínovém keři. Z jiného snu.