– – –
Křik kroku stržený větrem rozemnul déšť.
Pomalá chůze nestačí smutku.
Na zadním dvoře paměti šelma nedostatečnosti chytá vlastní ocas, cupuje hadrový pelech.
Dlouhé mezery mezi obrazy rozházené všude kolem.
– – –
Přistoupení
I.
Oblaka na jihozápadním nebi rychle mizí za stromy. Mění sytost barev v korunách. Čerchují špatně omítnutý rákosový strop.
Analogie. Autonomie. Prolámaný laťkový plot. Slaměné sémantické pole.
Postavit se co nejblíže předmětu. Zdvihat pomalu.
II.
Bělavý měsíc napnutý větrem čeká v nadhlavníku na hvězdy.
Z vrcholku kopce pozoruji plachtící ptáky. V hřbetním peří hledám nitky, na kterých jsou zavěšeni.
Ve vyměněných pozicích nejistě přeměřujeme vzájemné vzdálenosti.
Kvete kavyl. Přílivové vlny drolí vápenec o třemdavy.
Soustředěné cvrčení z trhlin chrámové opony chutná po zeleném pepři.
Přípustné přistoupení.
III.
Vychýlen chyběním hledám mezibřeh.
Těkavé stíny ořechového listí rozostřily kočku. Neklidně sebou trhla, pomalu vstala a odešla do zahrady dveřmi vytesanými ze vzduchu.
Nevím, co vše uniklo.
Slunce vytepané z měděného plechu vytahuje jen drobné útržky.
Neuspořádané malé dějiny stesku.
