SPOJE
Poezie se musí míchat do skutečnosti – aby už skutečnost nebyla samozřejmá.
Poezie se musí týkat skutečnosti – zevnitř.
Poezie musí sabotovat skutečnost a navrátit ji živoucímu.
///
Psát sevřenými pěstmi.
///
Vysvětlovat báseň: vykrvit kapra.
///
Číhat na myšlenku. Tak vzácnou. Být připraven ji slyšet, uchopit ji. Neustále se právě chystat ke psaní. Je-li to vůbec možné.
(Cedric Demangeot: Neklid)
ranní spoj
z klikaté čáry na stěně tunelu
hlasitě vyskakují slepé bílé ryby
v místě ponoru zní světlo stejně
jako v právě olistěném lese
z fabriky zůstala stát poslední stěna
nevyřečené neokouní
usedá, podemílá
všude podvratně kvetou
vitální hlohy
vypnuto
nevyvratitelné empirie se shlukují
už na začátku léta
z kopce stéká tma
těžší a rychlejší než světlo
mění tahové cesty
kreslí kvadraturu kruhu
nic nesledovat, nesepisovat, nesesílat
vyjít na balkon
unést se
klikatou lehkostí netopýra
přítomnost
v drmolivém vedru
dveře dokořán do dvorního šera
ve vychýleném formátu
tvář povědomá neklidem –
obrací se na pokojové květiny, zaplněný stůl
váhavě zvažuje, zda jsem v místnosti
tichne rozpaky, zkusí to později
nakonec mě zastihne u umyvadla
bez brýlí, vychýleného k mělčině
okolní prostor vyplněný skelnou vatou
z toho všeho, z ničeho nic
hubne kolem oken
