NĚKOLIK ČAR
Jen pár čar, jedna barva. Struktury, stopy. Do sebe zaklesnuté – ve smysluplném sváru, v rytmu, v harmonii, v pochybnostech. Nejen tuší a temperou. I do lina. Do básně. Krátké strofy. Zimní. Prolamované sny. Proseklé, prošité. Otisky, průsvity. Mrazivě jasné světlo po dlouhých šerých dnech. Výhled z okna na jemné sněžení do ojíněných korun borovic.
Heisenberg
ráno nás přelétnou havrani
v noci husy, hlasitě, otevřeně
nehybnost nic nevyřeší
když nevíme, kde jsme
ze dnů zmizel střed
zůstal zšeřelý výhled na popelnice
nelze zjistit dostatečně přesně
počáteční stav
každá prostorová hranice
je i hranicí strukturní
hrubozrnná náhoda neexistuje
jasný den
v mrazivém ránu modře kulhám za oblohou
prorývanou ojíněnými větvemi olší
čížci klovou do šištic, tiká v nich hodinový strojek
vzlétají, usedají, visí hlavou dolů
dva kluci během zakreslují
půdorys pohybu veverky v korunách
ve stínu zůstane bílo celý den
negativ stromu, vozíku, prázdného sudu
malý esej o očividnosti
vystřižený z travin, z ozimů
půl páté
po pás ve sněhu, ve snu
holé kmeny, horizont
jen několik čar
veškeré naše věci
mimo dosah
doslech
přítomné jen postrádáním
hledám nejbližší těžiště
oporu pro vymanění
skrytý šlahoun, trs trávy
probuzení