NĚKOLIK ČAR
Jen pár čar, jedna barva. Struktury, stopy. Do sebe zaklesnuté – ve smysluplném sváru, v rytmu, v harmonii, v pochybnostech. Nejen tuší a temperou. I do lina. Do básně. Krátké strofy. Zimní. Prolamované sny. Proseklé, prošité. Otisky, průsvity. Mrazivě jasné světlo po dlouhých šerých dnech. Výhled z okna na jemné sněžení do ojíněných korun borovic.
Heisenberg
ráno nás přelétnou havrani
v noci husy, hlasitě, otevřeně
nehybnost nic nevyřeší
když nevíme, kde jsme
ze dnů zmizel střed
zůstal zšeřelý výhled
na popelnice
nelze zjistit
dostatečně přesně
počáteční stav
každá prostorová hranice
je i hranicí strukturní
hrubozrnná náhoda
neexistuje
jasný den
v mrazivém ránu
modře kulhám za oblohou
prorývanou
ojíněnými větvemi olší
čížci klovou do šištic
tiká v nich hodinový strojek
vzlétají, usedají
visí hlavou dolů
dva kluci během zakreslují
půdorys pohybu
veverky v korunách
ve stínu zůstane bílo
celý den
negativ stromu, vozíku
prázdného sudu
malý esej o očividnosti
vystřižený z travin, z ozimů
půl páté
po pás ve sněhu, ve snu
holé kmeny, horizont
jen několik čar
veškeré naše věci
mimo dosah
doslech
přítomné jen postrádáním
hledám nejbližší těžiště
oporu pro vymanění
skrytý šlahoun, trs trávy
probuzení