ZVÍŘATA NA SKLENĚNCE

Na výstavu linorytů a kreseb s motivy zvířat jsem se v Místogalerii na Skleněné louce v Brně domluvil už před několika roky, jenže přišel COVID-19, výstavu jsme odložili a pak mne zahltily jiné věci, které ji stále oddalovaly… Od 13. června 2024 však výstava na Skleněnce konečně je. Velká černobílá lina, malá barevná, kresby tuší. Zvířata i pár jiných souvisejích motivů. Výstava na Skleněnce bude do 13. září 2024, otevřeno mají pondělí až sobota od 16 do 24 hodin, v červenci však budou mít z větší části zavřeno.

Z VERNISÁŽE:

Básník krajinář – označil svého času Petra Čermáčka jeho výchozí nakladatel Martin Stöhr. Postupně však, od osmé sbírky Vlnolam, přes Zimní srst a zejména pro sbírku Fysiologus už tato charakteristika nepřiléhá. A jestliže se strukturalista Jiří Červenka ve studii „Bestiář Bohuslava Reynka“ dopočítal řádově na osm set ZM, čili zvířecích motivů, a já, následně, při psaní eseje „Magor a moucha“ u veškeré „summy“ Martina Jirouse v úhrnu přes tisíc, u Petra Čermáčka jako by se protrhla antropocentrická opona a již všechno mělo své zvíře. I každá hláska až do glosolálie zvířaty naříká, pípá, pěje (kría… kní-ha…), ba řve. I ta bestie forma – od haiku až po široko-decho-věté versety – už ocas žere. – Jsme vlastně tak ve fyziologickém bratrství. A kdoví, zda neubývají více ta zvířata vnitřní, i ze snů, aby nás záhy přepadala v ještě hrůznějších podobách a projevech, než třeba takový bonnacom, býk – odpusťte úchylku starému inseminátorovi – navenek sice s rohy zahnutými, jenž však svede vyprýštit natolik mohutné množství žíravých výkalů na protivníka, že sežehne vše: jako napalm.

Naštěstí Petr Čermáček se zamotává ve vzletech a s podzimem se stává sovou, otiskem křídel připomínající anděla, slyšící neviditelné. Jindy pelikánem v poušti s ohništěm v kostech či znehybnělým ještěrem na polosetmělé zdi s hodinovou prodlevou mezi nádechy. Ne do větru proto říká Gary Snyder, patron všech environmentalistů, že básník je zároveň šamanem propojujícím svět země, živlů, fauny, flóry. Že i jeden z největších bratrů Slunce, ohně, vlka, sestry vody – jak vidno – nemá na sobě místečko neprotetované sebenepatrnějším z tvorů. Natož že bychom se jedem ve druhém vzájemně neodráželi, jedni ze druhých nevznikali.

Tři želvy dokola běží v ptačím srdci, propisuje se, prokresluje, prorývá Čermáčkova metafora…

Vždyť netkané tělo s otevřenými ústy / neoddělené dosud od tmy / čeká na své jméno, čteme i v právě vydané knížce Skrčené dny. A viděno skrze zvíře: možná se prostřední oddíl ještě široko-veršo-dechý začíná podobat medúze, obracející cyklus, vracející se po stranách opět k útvarům menším, ne ovšem zcela haikovým, totemovým, nýbrž v něčem… ve výraz zase jinak erbovní a obrozující –

Nanejvýš stažený, ale zároveň vytrčený!

Ježový?

Zdeněk Volf, Zvířata, Skleněná louka, 13. 6. 2024