PETR ČERMÁČEK

Na webu H7O časopisu Host, v rámci seriálu Konstelace se Jakub Vaněk zamýšlí nad důležitým elementem několika básnických sbírek z posledních let – pozorováními na hranicích lidského a mimo-lidského, nad prostupností našeho světa a světa dalších tvorů. Kromě obecnějších úvah se věnuje dvěma básnickým sbírkám – Včelím válkám (Dauphin, 2022) Lenky Nehybové a mému Fysiologu (Srdeční výdej, 2023).

…

Sbírka Petra Čermáčka Fysiologus (Srdeční výdej, 2023) odkazuje už svým názvem na starověké, resp. středověké fyziology, tedy sborníky alegorických výkladů přírody. Explicitněji, než je v současné poezii zvykem, ji tak autor vpisuje do staré tradice písemnictví našeho regionu. Nejde přitom pouze o Ortulus phizologye Mistra Klareta, středolatinského spisovatele působícího v Čechách 14. století, kterého Čermáček zmiňuje v jedné z básní, ale například také o tzv. Závišovu píseň z téže doby, jednu z nejvýraznějších světských skladeb českého středověkého básnictví, která s motivy z fyziologů výrazně pracuje. Nemluvě pak o četných moderních reminiscencích od Apollinaira přes Borgese až k Malému či Vackovi (pokud si můžu dovolit takto ledabylý výčet).

Důležitým momentem společným všem těmto textům přitom zůstává obrazotvornost či chiméričnost popisovaných tvorů, která v moderních textech postupně převažuje v podobě fikce či fantasknosti (jak zní titul Borgesovy zoologie). Jestliže však hledalo středověké čtenářstvo alegorické ozvuky křesťanské zvěsti v chování zvířat — či nešťastný milovník Závišovy písně alegorie svého milostného citu — u Čermáčka jde o postup do velké míry opačný. Zvířata a další bytosti zabydlují svět zdánlivě pouze lidských předmětů, dějů a chování — a člověk se ocitá v jejich kůži.

volavky na borovicích
si nás nevšímají, ospale zaklání hlavy vstříc nesoustředěnému dešti
cestou proti proudu šedneme, nepřímo úměrně původním představám
nelze s tím nic udělat, ale když zůstaneme stát a pokrčíme jednu nohu,
         uvidíme pod hladinou zítřejší ryby
zůstaneme-li trpěliví, smíme si myslet, že nám zteřelou kůží
         prorostlo peří
nakonec si prolétneme před očima
zpět k borovým vrškům

(Báseň uvádím v plném rozsahu, str. 19 zmíněné knihy, oddíl Fysiologus.)

Vedle figur (či stop) jednotlivých zvířat, která obývají pomezní prostor fantazie, skutečnosti a snu, se v Čermáčkových básních často zjevuje také moment zaplavení lidského světa přírodním — nábytek se ocitá pod nánosem mušlí, déšť proměňuje prostor, tma pohlcuje pokoj jako voda… Fysiologus je přitom výrazně právě vodní (spojení se snem a obrazotvorností upomíná na knihu Voda a sny Gastona Bachelarda) a zabydlují jej převážně ryby, ještěři a ptáci. Druhý oddíl sbírky — z celkových čtyř — se jmenuje Vodní kámen a motiv vody je zde opět klíčový: odehrává se na ostrově za častého deště.

Od básní zaměřených k jednotlivým tvorům se v průběhu sbírky perspektiva proměňuje a ústřední postavení získává samotné prostředí a krajina. Z hmotného světa obývaného fantazií se postupně ubíráme do světa snu…

…

Celý text je k dispozici ZDE.