ZHASNUTO
 
V podvečerním
větru
slepice oken
pouští krev korouhví.
Ještě jsme letos
nekrouhali zelí,
ještě jsme…
A ve dvoře není
slévaný pach.
 
Z dálky
kohouti oken
skrz
vybité listí,
už ani kopřivy
nežhnou:
ještě jsme
a už ani.

NEDĚLE
 
Topolovým jmelím
táhnou nahlas husy.
Nad tamtamy
rybničního ledu.
S mincí měsíce
hluboce zabořenou
v klíně.
V akátech
na okraji břehu.
Světlo spí naznak.
Je, co bylo.
 
Je léto.
Šídlo skrčenec
přes celou dlaň.
Křehké jak rez.
Zeje ze spleti tyrkysu.
Z chvění promodralých žil.
Do vlasů Evy.
Adame, neblázni.
Směje se.
Vezmou sršňům žihadla,
až budou v nebi?
Chalcedon dvířek
vrzne polednem.
Talíře se hrbí.
Archanděl máchne
štětcem od vápna.
 
A znovu od pondělí
je tvořen svět.
 
Světlo spí naznak.
Je,co bylo.
 
Je zima. Psí mráz.
Dýcháš koním do dechu.
Plstěné drobky pelechů
se drolí do dvora.
Zas křiknou husy,
podkoní kletby odvolá
a klekne ke kopytům.
K jizvičce na pláči.
Pár týdnů od koblih.
K ústům Evy.
Adame, je mi zima.
Třese se.
Obleč se.
Rukama hladovýma
sahá po opasku
z hadí kůže.
Poledne klouže
průsekem k rybníku.
Světlo spí naznak.
 
A znovu od pondělí
je tvořen svět.

SPOLEČNÁ KUCHYŃ
 
V hrnci se vaří
hlava šelmy
stažená z kůže.
Memento mori.
Dvory jsou plné listí.
Půst cest.
Zima, křížalnice,
krájí na plátky příběh.
Suší ho na kamnech.