– – –
posloucháme se vzájemně ze snu
výkřiky i klidné dlouhé věty
prolnou se, zakřiknou se, popřou se?
podvědomí, nevědomí nebo jen náhodný únik obrazů?
vstaňme, uvařme kávu, připusťme světlo
– – –
nechtěl jsem, aby sen pokračoval
jenže jsem chtěl dokončit práci, kterou jsem v něm měl uloženu – vynášeli jsme stavební suť, zbytky betonu, cihel, malty z místností, které jinak byly již plně zařízeny nábytkem, u stolu seděli lidé, cosi psali, vyřizovali…
po každém probuzení a usnutí sen pokračoval, už jsem chtěl ulevit unaveným rukám, usnout do bezesnosti, nebo do jiného snu
marně, stále nové a nové plechové kýble ušpiněné šedou maltou
vypadaly jak z obrazů a instalací Petra Veselého
– – –
jen úlomky snu
oknem v koruně stromů na mne hledí veverka, seskočí na zem a změní se v zajíce
hledám smysl proměny, nejistě si pamatuji, že jsem interpretaci někde četl
nevím kde, ani co obsahovala
mezitím začne vytrvale pršet, voda odstřikuje všem směry, vzduch sládne, bytní
je téměř nemožné se pohnout
– – –
světlo děrované záclonami
v proměnlivém domě – dispozice a detaily choceňského domu měnící se v jiné, nelogické, nefunkční: skleněné dveře, které nemají futra, do kterých by bylo možné je zavřít, vzájemně se překrývající nábytek…
vrátili jsme se z jakési slavnosti u lesa, každý zvlášť, každý jindy, hledáme se, hledáme, kde budeme spát
v stínohře záclon promítaných na stěny, skříně, stoly, na naše paže, tváře
