SKLON PÍSMA
Jsme městští ptáci: naše úniková vzdálenost se zkracuje, sledujeme rozmazané fotografie komíhajících větví, vlnobití trávy, pomlky, seznamy, čáry po nebi, nepsaný sklon písma.
Pročítám své neklidné texty napsané po Skrčených dnech… Pročítám Wallace Stevense: „Děti, až najdou naše kosti, / nepoznají, že byly kdysi / čilé jak lišky na svahu; // … // a nenapadne je, že s kostmi / tu po nás zbylo víc: vzhled věcí, / náš pohled, naše pocity.“
výseč
na kolenou
žnu srpem přerostlou trávu
dlouhé a krátké řádky, překládané přes sebe, odemílané větrem
vyhýbám se neodkvetlým zvonkům, neodpovídám na zprávy,
nesleduji příchod fronty, jen kosici sbírající hmyz
až se narovnám
popadnu se, uslyším telefon i blížící se déšť
svalové napětí, nechtěné motivy
ale teď ještě ne
ještě žnu srpem
víc než zahradu
zda
v noci mi bezradně rostly vlasy
jak chaluhy, tráva, neklidně prchající rybí hejno
vzduch zhoustl, vlasy se v něm volně vznášely, hlava přesto klesala k zemi
viděl jsem před sebe jen úzkou výsečí uvolňovanou výdechy
a mátožnými pohyby rukou: rostliny, kameny, nebe
jeskynní světlo
vstoupil jsem do řeky
vlasy s ní splynuly, zpomalily její tok
rozkročen, čelem proti proudu, hleděl jsem na vrcholky hor
kůži hladkou jako kámen
nebylo důležité, zda stojím
na skutečném místě
lukostřelba
hledáme, jak se zastavit
snad by pomohlo
opřít se o zeď domu vysoko v horách –
čelem na vápennou omítku, nechat vejít chlad,
čekat až tvář přijme přítmí, pavučiny
neomílat, neoddělovat
prospat se zdí
stojíme na konečné
poštolka nad námi
pozorně sleduje zem
vidí odražené paprsky, drobné stopy hrabošů
zakláním hlavu
nejkratší možná spojnice mezi námi se napne –
tětiva přiložená k bradě se vysmekne z prstů,
otiskne za horizont