PETR ČERMÁČEK

„Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické  sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim (Už jdeš, jen ses zamyslel), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john pierseovské logiky snu (Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny), tu k rovině experimentu (Sny o snech. Moci si vybrat, vzpomněl by sis na něco jiného).  Nejvíce sympatické se však jeví nejen opakované metanoie, ale samotné  ohledávání hranic básnického obrazu a jeho textové i výtvarné  reprezentace, navíc se zásadním vkladem básnické zkušenosti, nadhledu a  nadsázky. Soubor tak tvoří jakési temně hravé výseky ze života, z  většího celku, v němž čím víc je lyrický subjekt odkrýván, tím víc mu  jeho významy unikají (Vystoupil jsi z plachetnice v neznámé zemi. Někdy dávno před sebou).“ 

Oskar Mainx

 „Přijde mi, že Petr Čermáček si tak trochu jede pořád svou. A je to skvělé. Nijak nekřičí, na první pohled nevyčnívá, ale je pevně spjatý se zemí, krajinou a její duchovní podstatou a stojí jistě na svých nohách, a proto by jeho práci pozorný pozorovatel světa české poezie určitě neměl přehlédnout. Jenže už od minulé sbírky Vlnolam je mi to Čermáčkovo psaní ještě o něco bližší, jako by jeho básně dříve byly uzavřenými semeny a teď z nich už vyrážely klíčky, možná je tu o trochu slov víc než dřív, nevím; snad je to tou zimní náladou knihy anebo severem, který se do básní otiskuje tak na kost odraný, že se o něm musí mluvit trochu víc. Vysvětlovat znamená vzdalovat se, píše Čermáček v Zimní srsti. V tomto s ním souhlasím, ale zároveň musím říct, že právě jemu ta trocha slov navíc sluší a v jeho básnění to neplatí, jeho básně jsou krystalicky čiré, a přece člověk nedohlédne na dno. Budu je číst s čajem a při praskání ohně.“   

Radek Štěpánek