OSTROVNÍ
23. 6. 2016
žít na ostrově znamená hledat
…
oči ostrovana hledají nezávisle na tom, co drží v ruce a na co myslí hlava, vrhají těkavé pohledy na okolní ostrovy a na moře a neomylně zachytí každou sebemenší změnu, registrují i ten nejbezvýznamnější detail, vidí jaro, ještě než přijde, a sníh ještě dřív, než namaluje bílé linky do příkopů a úžlabin, spatří zvířata, ještě než zemřou, a děti, než upadnou, vidí neviditelné ryby v moři i pod záplavou bílých ptačích křídel, zrak je ostrovanovo bijící srdce
(Roy Jacobsen)
…
20. 7. 2016
ostrov Holdøya
v tužebníkových loukách či v pobřežních kamenech vklíněný smířlivý podmanivý klid
po té, co sejdu z posečené louky na písčitý břeh, vzlétnou rackové a ústřičníci dosud skrytí mezi balvany, křičí, krouží nade mnou, sledují každý můj krok
když alespoň někteří z nich znovu usednou, je tušený důvod povyku zřejmým – dospělí ústřičníci doprovází čerstvě létavé ochmýřence
další ptáčata zůstala zřejmě skryta pod zarostlým převisem břehu či mezi kameny vybíhajícího ostrohu, zvyknu si na ten křik, na jejich nízký naléhavý let, jsou stejně podmanivé jako předchozí nehybné ticho…
když po chvíli vyjdu od břehu na cestu, zaskočí mě, jak pobřeží opět náhle a plně zpustne, ztichne, znehybní, ptáci opět zneviditelní mezi kamením a vyplavenými chaluhami
jediným rozlišitelným pohybem je šustivé chvění listí osik a bříz…
ještě po desítkách let si vybavuji dětské uhranutí v rákosinách Velkého Karlova, pokojný soumrak náhle přerušený tisícihlavým hejnem vzlétajících probuzených špačků
dvě z nejčistších melodií, které chci slyšet
kolem sebe, v sobě:
křik ptáků, ticho břehu
…
21. 7. 2016
horizontem tu není mořská hladina, horizontem tu jsou kameny, balvany, skály nejrůznějších tvarů, s křivolakými vrásami, s obrovskými hladkými plochami lesknoucími se vodou
kde to je jen trochu možné, jsou porostlé zelení – trávou, lišejníky, mechem, vrbami, břízami, osikami či jeřáby
i ty největší kamenné bloky jsou často spíše balvany než skálami, nepodobné našim rozeklaným skaliskům, obrovité kamenné masy jasných tvarů, kterých jakoby se ani nedotkla eroze, spíše sochy, abstraktní kamenické práce, než skály
vedle sebe, přes sebe tu jsou vklíněné hlubinné horniny staré více než miliardu let a mladé vyvřeliny vyzdvižené tak vysoko, že zůstaly nad zaledněním
prostupující krajiny, nadskutečné dioráma
22. 7. 2016
jakoby tu byl stále jen odliv
den po dni nám to vychází tak, že se na břehu fjordu či volného moře ocitáme za vrcholícího odlivu, procházíme se spolu s ústřičníky mezi rzivými chomáči chaluh a temně zelenými provazci kelpů
cesta k hladině je desítky či dokonce stovky metrů dlouhá – šest hodin, dvanáct minut zprostorněného času pokrytého schránkami slávek, přílipek, ježovek, torzy krabů…
z moře vzešlé, moři vrácené
…
8. 8. 2016
moci tři, čtyři týdny žít v jednom z červených dřevěných domů na ostrově Holdøya či na pobřeží ve Straumnes
nic nemuset, dívat se na moře, hodinu po hodině, jak stoupá a zase ustupuje…
sbírat vyplavené lastury, ohlazené kusy dřeva, kelpové stélky a snad z nich i vyřezat či sestavit po vzoru Franty Skály postavy, zvířata, cokoliv
užívat do sytosti měkkého světla nízkého slunce, které trvá hodiny a ne jen pár desítek minut, světla, které vše prokreslí do přesných kontur, fotografického, malířského světla…
chodit spát dle chuti, únavy, počasí, protože bez povinností při čtyřiadvacetihodinovém světle to lze tak snadno
pozorovat ústřičníky, racky, rybáky, břehouše, vodouše, jespáky…
pít kávu před domem, jíst čerstvé ryby…
po sté, po tisící kreslit a fotit dokonalé trsy Honckenye, pískomilného bratrance hvozdíků rostoucího těsně nad čarou přílivu…
…
18. 8. 2016
zatímco pár kroků přede mnou, na okraji útesu v Å, hlídali dva racci stříbřití nemotorná, sotva pár dní stará mláďata, snažil jsem si představit v moři před sebou děsivý vír, který pohltí i velryby a ty pak vyjí a bučí v marné snaze vyprostit se (Jonas Danilssønn Ramus v přepise Edgara Allana Poa)
jasně modré nebe a nehybné temně modré moře však činily výhled na skaliska ostrovů Mosken a Værøy spíše idylickou holandskou krajinomalbou, než že by evokovaly kresby Harryho Clarka, Aléna Diviše či Jaroslava Róny
o pár dní později, v úzké Saltstraumenské úžině, se při pohledu na valící se masu vody s víry o průměru sotva několika metrů znovu pokouším představit si vír desetkrát větší…
když jsem v sedmnácti prvně četl Poa, Pád do Maelströmu dal zapomenout verneovkám, tady napětí nebylo nikterak dětské či starosvětské, vybělené vlasy vypravěčovy svítily z tiskařské černě i z noční tmy
motiv víru se pak vracel v linorytech, básních… i ve snech
včera, tři týdny po příjezdu z Norska, Aňa roztáčela rukou vír ve džberu na terase: podívej, uprostřed nic není…
možná právě to je tím, co nejvíce děsí, možnost že uprostřed působících sil, ve středu prudkého krouživého pohybu, je nehybné prázdné místo… nic ve středu všeho
…
5. 9. 2016
od dlouhých letních večerů za polárním kruhem dychtím ještě více než dříve po nízkém večerním světle, s podzimem stále dřívějším a kratším
po měkkém světle, které dokonale vykreslí všechny obrysy, prokreslí detaily, vystínuje koruny stromů, světle podkresleném zpěvem ptáků, lučních kobylek a cvrčků
vyhlížím ho z oken bytu, vlaku, autobusu
chodím v něm zalévat zahradu, abych zahlédl:
matrici pro tisk z výšky – uvláčené pole rozježděné traktorem
indickou zvonkohru v koruně osiky – sem a tam, v pravidelném rytmu otáčí se perleťové čepele listů
modré nebe s bílými mraky v odraze na louži ostřejší než ty skutečné
filigrány kolem polní cesty – vyšisovaná odkvetlá stébla třtiny prosvícená sluncem
bílé plátno čtvrtečního kouře zapomenuté v poli, prosvítají jím siluety spalovačů chrastiny, pomalá tichá stínohra
…
18. 9. 2016
nechtěný, utkvělý obraz nad MacArthurovou a Wilsonovou rovnovážnou teorií ostrovní biogeografie:
jsem plovoucí ostrov vzdalující se od břehu
pro nové druhy je stále obtížnější ostrov osídlit, staré druhy zatím pomalu vymírají – druhová diverzita pozvolna klesá
při jakémkoliv narušení rovnovážného stavu trvá mi jeho obnova déle než pobřeží bližším ostrovům
Cyklus OSTROVNÍ je zahrnut také jako druhý oddíl do knižně vydané sbírky VLNOLAM.
Nová sbírka Petra Čermáčka Vlnolam je pozoruhodná hned z několika důvodů. Verše – zejména v prvním (Poryvy) a třetím oddílu (Mezi břehy) – jako by se opravdu vlnily, tříštily či lámaly do (ne)vědomě načrtnutých prostorů neznáma. Ty básníka ochromují a následně promlouvají v tvarové sevřenosti, nastiňující zvláštní existenciální kontrast sbírky: víra v existenci duchovních hodnot je totiž ponejvíc objevována skrze každodenní realitu. Básně se zde přitom stávají posvátnými místy či modlitbami, v nichž se svádí boj takřka o každé slovo. Autor se vypisuje z „únavy slov“, neustále hledá nevytčené hranice toho, co člověka přesahuje, co se nejeví na první pohled, ale dá se to vytušit mezi řádky. Čermáčka bychom z toho důvodu mohli zařadit do proudu spirituální české poezie, ke které má ovšem tento spisovatel stejně blízko jako daleko. Jeho samomluvná poetika, podobně jako například básnická tvorba Ondřeje Hložka, tuto skutečnost spíše problematizuje. Autorův jazyk totiž jaksi klade odpor naprosto všemu, tedy i předem danému metafyzickému rámci. Asi nejsilnější částí sbírky je druhý oddíl, v němž Čermáček dociluje až jeffersonovských poloh ve vnímání přírody. Deníkovou formou reflektuje cestu po středním Norsku a Lofotském souostroví a jeho básnický výraz zde dosahuje enormní sebekázně. Autorské já se upozaďuje ve prospěch detailně asketického popisu a odhaluje archetypální rytmus zažitého místa.
Libor Staněk
VLNOLAM
brožovaná, 80 stran, 14 × 18 cm
Herberk a Weles v edici HeWer, 2018
Knihu lze koupit na kosmas.cz nebo si o ní napište na můj email.