ZIMNÍ SRST

V nakladatelství Protimluv mi na přelomu roku vyšla sbírka Zimní srst. Jsou v ní básně z let 2017 až 2020.

Island. Zimní ptáci. Sny. Nebe přikrčené ke skoku. Odražené světlo. Sémantické pole. Seismické vlny. Matné zadýchané okraje. Obtížně sjízdná cesta. Solí povytažené hřeby. Tefra, pryskyřice. Vrážení klínku pod čas, aby se neskutálel ke dveřím. Vysvětlovat znamená vzdalovat se.

„Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické  sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim (Už jdeš, jen ses zamyslel), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john pierseovské logiky snu (Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny), tu k rovině experimentu (Sny o snech. Moci si vybrat, vzpomněl by sis na něco jiného).  Nejvíce sympatické se však jeví nejen opakované metanoie, ale samotné  ohledávání hranic básnického obrazu a jeho textové i výtvarné  reprezentace, navíc se zásadním vkladem básnické zkušenosti, nadhledu a  nadsázky. Soubor tak tvoří jakési temně hravé výseky ze života, z  většího celku, v němž čím víc je lyrický subjekt odkrýván, tím víc mu  jeho významy unikají (Vystoupil jsi z plachetnice v neznámé zemi. Někdy dávno před sebou).“ 

Oskar Mainx
 „Přijde mi, že Petr Čermáček si tak trochu jede pořád svou. A je to skvělé. Nijak nekřičí, na první pohled nevyčnívá, ale je pevně spjatý se zemí, krajinou a její duchovní podstatou a stojí jistě na svých nohách, a proto by jeho práci pozorný pozorovatel světa české poezie určitě neměl přehlédnout. Jenže už od minulé sbírky Vlnolam je mi to Čermáčkovo psaní ještě o něco bližší, jako by jeho básně dříve byly uzavřenými semeny a teď z nich už vyrážely klíčky, možná je tu o trochu slov víc než dřív, nevím; snad je to tou zimní náladou knihy anebo severem, který se do básní otiskuje tak na kost odraný, že se o něm musí mluvit trochu víc. Vysvětlovat znamená vzdalovat se, píše Čermáček v Zimní srsti. V tomto s ním souhlasím, ale zároveň musím říct, že právě jemu ta trocha slov navíc sluší a v jeho básnění to neplatí, jeho básně jsou krystalicky čiré, a přece člověk nedohlédne na dno. Budu je číst s čajem a při praskání ohně.“   

Radek Štěpánek
 Nedohořelé dřevo 
vylézá v noci z kamen a vrže
ve schodech. Když se vzbudíš, nevíš, kde jsi.
Cizí předměty v neodkopané tmě ostražitě
škrábou lino. Obrys o obrys.
Šlápneš na olivovou pecku, až z ní
vyprýští olej. Neuvěříš vypínači. Chceš
dojít k oknu. Zjistit, které noční zvíře
spásá ocúny.

Sbírku lze koupit na webu Protimluvu. Další ukázky najdete ZDE.